Dvě tváře minoritních akcionářů
Všichni si ještě pamatujeme období kupónové privatizace. Jistota desetinásobku přivedla ke hře o množství akcií drtivou většinu národa. Ve dvou vlnách se většina z nás stala drobnými akcionáři -- jen někteří však skutečně vydělali, malá část zbohatla, většina však žádný grandiózní obchod neudělala.
Nyní po deseti letech se zdá, že vlastnická struktura je stabilní, zpravidla se jednoznačně ví, komu jednotlivé akciové společnosti majetkově patří a přestože doznívá stále řada soudních sporů, existuje jasná skupina majoritních vlastníků (s nadpolovičním počtem akcií) a skupina minoritních vlastníků, kteří disponují méně významným počtem akcií.
Rozhodující část občanů tyto záležitosti příliš nezajímají, pouze v ekonomických rubrikách denního tisku občas zaznamenají, že probíhá určitý boj mezi majoritními a minoritními vlastníky. Předmětem oprávněné kritiky byla zejména legislativa, která umožnila v řadě případů, aby majoritní vlastníci akcií využitím metody tunelování připravili ty minoritní o větší část jejich majetku.
Na druhé straně je třeba přiznat, že v některých případech naopak menšinoví vlastníci různými obstrukcemi a účelově vedenými žalobami dokázali znemožnit nebo zpomalit transformační změny, což při pomalosti našich soudů nebyl zase tak velký problém.
Ochrana vlastníků
Zdálo by se, že zákon spíše ochraňuje majoritní vlastníky. Institut převzetí jmění umožňoval majoritnímu vlastníkovi, s alespoň 95 % akcií, převzít celý majetek novou společností a zbylým 5 % akcionářů vyplatit náhradu podle posudku znalce, kterého sám jmenuje.
Počátkem května letošního roku došlo k novelizaci Obchodního zákoníku, přičemž vyvlastnění minoritních vlastníků proti jejich vůli již může provést akcionář vlastnící "jen" 90 % akcií, za stejných podmínek, tedy bez likvidace. Nemusí k tomu v rámci zjednodušení zakládat ani novou společnost. Obranné možnosti drobných akcionářů při jednání o výši odstupného přitom jsou minimální, ne-li nulové.
Vytlačení minoritních akcionářů je institut, který se ve většině zemí běžně používá (sqezze-out), má však mnohem propracovanější podobu. Směrnice Evropské unie dokonce členským státům nařizuje uzákonění tohoto procesu, zavádí však zároveň možnost minoritním vlastníkům vnutit své akcie majoritnímu (sell-out). Tento úvod do problematiky byl nezbytný, protože považujeme za správné, aby i minoritní vlastník akcií byl zákonem chráněn. V poslední době se však začínají objevovat také "profesionální" minoritní akcionáři, kteří tuto ochranu zneužívají. Chceme se při této příležitosti zmínit i o dalším fenoménu, který s chováním některých minoritních vlastníků souvisí. Je to dosud málo frekventovaný pojem známý pod názvem greenmailing.
Greenmailing
Lingvisticky vznikl pojem greenmail jako slovní hříčka z anglického blackmail (vydírání) a odkazu na green, tedy zelenou barvu amerického dolaru. Zelená je jemnější než černá, což naznačuje, že nejde o ilegální činnost, ale aktivity pololegální. Stručně řečeno greenmailing je vydírání emitenta nebo majoritního vlastníka akcionářem v mezích zákona -- někdy se však mění v klasické (a tedy trestné) vydírání.
Klasickým nástrojem greenmailerů je taktika svolávání valných hromad, účast na valných hromadách a jejich nekonečné protahování a zdržování. Slouží k tomu různé dotazy a formální protesty. Soudním napadáním se blokují důležitá rozhodnutí, zejména jde-li o změnu základního jmění, změnu stanov, slučování firem nebo vstup silného investičního partera do společnosti. Minoritní akcionáři mohou sérií trestních oznámení či rozesíláním zpochybňujících dopisů napadat členy představenstva a s využitím public relations ovlivňovat vnímání firmy a manipulovat s kurzem akcií.
Greenmaileři se zaměřují na kapitálově silné společnosti, u kterých očekávají, že v zájmu hladkého vyřešení nastolených problémů jim vyplatí mnohonásobně vyšší cenu za odkoupení minoritních podílů. Riziko greenmailingu ovlivňuje zejména silné potencionální investory, kteří zvažují vstup na český trh a ten například v oblasti infrastruktury vyžaduje velké kapitálové zdroje.
Oblast vodárenství
Typickým příkladem je oblast vodárenství. Většina společností vodovodů a kanalizací je v majoritním vlastnictví měst a obcí příslušného regionu. Jejich primárním zájmem je zajistit zásobování kvalitní pitnou vodou, zabezpečit odvádění a čištění odpadních vod a zachovat přitom co nejnižší ceny vodného a stočného.
V současném období čekají celé toto odvětví velké investiční úkoly a jejich řešení nebude možné bez zapojení privátního sektoru. V celé republice probíhá proces oddělování provozní a vlastnické části vodárenských společností, který se spojuje se vstupem silných zahraničních partnerů jako provozovatelů. Ekonomická efektivnost takového postupu je prokazatelná z krátkodobého i dlouhodobého pohledu, nehledě na inovaci, zlepšení kvality služeb a další synergické efekty.
Za této situace se řada vodohospodářských podniků setkává s typickými projevy greenmailingu. Projevilo se to v Pardubicích, ve Zlíně, na Kladně a Mělníku, v Hradci Králové. Svérázným způsobem postupuje společnost CCC Frýdek-Místek, která je minoritním vlastníkem akcií téměř ve dvaceti vodohospodářských společnostech v České republice, kde jsou právě obce a města majoritními vlastníky.
Tento exkurz do problematiky vzájemných vztahů minoritních a majoritních vlastníků sleduje jediný cíl. Obce a města by měla pečlivě a se znalostí souvislostí objektivně zvažovat všechny skutečnosti při rozhodování o svém společném majetku a vidět především zájem svých občanů.