K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
ISSS 2017

Daň z nemovitostí

(Důvody její existence, perspektivy, mezinárodní srovnání)

Datum: 10. 12. 2003, zdroj: OF 5/2003, rubrika: Ekonomika

Zdanění majetku, zejména nemovitého, patřilo historicky k prvním druhům daní, které lze v pramenech nalézt. Pozemková daň byla vybírána již ve starém Římě, a to od římských provincií. V odvodech z majetku se pokračovalo i v dalších obdobích a předmětem zdanění byly mnohdy i věci movité např. kočáry, šperky, hospodářská zvířata apod.

Daně zatěžující majetek se dají rozlišit podle toho, zda se jedná o daně placené opakovaně (daň z nemovitostí) či o daně jednorázové (daň dědická, darovací, z převodu nemovitostí).

Obtížnost správného stanovení majetkových daní spočívá zejména v určení daňové spravedlnosti, vymezení předmětu daně a stanovení hodnoty majetku, ze které se daň stanovuje.

V teorii zdanění existují vedle názorů uznávajících opodstatněnost majetkových daní i názory opačné, které tvrdí, že majetek byl pořízen ze zdaněných důchodů a dochází fakticky k druhému zdanění původního příjmu. Navrhují proto, že vše vyřeší dobře koncipovaná důchodová daň. Z hlediska daňové spravedlnosti by bylo zřejmě lépe vycházet ze zdanění čisté hodnoty majetku, ale měření této hodnoty je náročné, zejména z hlediska správy daně (jsou nutná majetková přiznání, obtížná kontrola a správnost ocenění apod.). Tento systém je uplatnitelný pouze tam, kde funguje dobrá daňová morálka.

Princip užitku

Zdaňování majetku může být realizováno podle principu užitku, který spočívá v tom, že v místě nemovitosti existují veřejné služby, infrastruktura atd., což vše zvyšuje hodnotu nemovitostí. U tohoto vlastnictví poplatníka je zároveň státem zaručená jeho ochrana a nedotknutelnost. Poplatníci zaplacením daně přispívají na služby, které zvyšují cenu jejich nemovitosti. Proti tomu se poukazuje, že např. velikost domu nemá přímou souvislost s počtem obyvatel, využíváním infrastruktury apod.

Princip schopnosti daňové úhrady, který vede k dani z čisté hodnoty majetku, je veden snahou o zachování určité společenské regulace. Je zřejmé, že společenské důsledky nerovnoměrného rozdělení bohatství jsou jiné než ty, které vyplývají z nerovnoměrného rozdělení spotřeby a společnost proto může považovat za nutné, obě oblasti řešit daňově odděleně.

O majetkových daní se uvádí, že nesnižují bezprostředně hrubý důchod poplatníka, nabádají ho k větší racionalitě v nakládání s majetkem apod. Přesto daň z nemovitostí není oblíbená. Důvodem může být psychologický dopad daňové povinnosti, neboť pro poplatníka tato daň znamená skutečný přesun vlastních peněz na účet státu (finančního úřadu). Ten sice peníze převádí následně obcím, ale to už poplatník zpravidla neví.

Je otázkou, zda je lepší daň odvádět přímo obci, aby byla zřejmá vazba k místu, kde se nemovitost nachází. Zkušenosti Slovenska, kde je správa daně převedena na obce ukazují, že to také není ideálním řešením pro všechny, zejména malé obce mají problémy s vymáháním daně.

Evropská unie

Není pochyb, že mezi příjmy obcí by měl plynout výnos z daní, které jsou spojeny s daným místem. Právě daň z nemovitostí je jednou z takových plateb. Daně spojené s konkrétním místem doplňují obecní rozpočet a dávají zastupitelstvům k dispozici prostředky, o jejichž užití mohou samostatně rozhodovat, a jsou to prostředky bez účelového určení.

Otázkou zůstává, zda současná podoba daně z nemovitosti odpovídá našim podmínkám. V rámci harmonizace práva zemí EU neexistuje žádná směrnice, která by upravovala daně z nemovitostí. Také proto se tato daň v jednotlivých zemích velmi liší. Je však považována za důležitý prvek soběstačnosti místních rozpočtů, zejména vzhledem ke stabilnosti jejího výnosu. Tyto daně jsou ve vyspělých státech stanoveny velmi rozdílně – obecně však platí, že výměra daně vychází z hodnoty nemovitosti v dané lokalitě a výnosy z daně plynou do místních rozpočtů.

V zemích Evropské unie tvoří podíl daně z majetku v průměru 5 % na celkovém zdanění. Nejvyšší je ve Velké Británii (11,9 %), nejnižší v Rakousku (1,3 %). V České republice je to rovněž 1,3 %.

Zkušenosti některých zemí

Německo – platí se majetková daň jednorázově při koupi nemovitosti a vedle této daně existuje zde i daň, která vychází z hodnoty nemovitostí stanovené podle zákona o oceňování (zajišťuje stát prostřednictvím finančních úřadů). Obcím připadá úkol vyměřit a vybrat daň na základě podkladů z finančních úřadů (sazba je procentní). Poplatník dostane od obce výměr daně, který zaplatí. Není zatěžován podáváním daňového přiznání. V souvislosti s prosazováním konceptu ekologické daně se hovoří o odchodu od principu prospěchu a směrování ke zdanění spotřeby přírodních zdrojů – půdy, pozemků, což by znamenalo upustit od zdanění staveb.

Belgie – uplatňuje daň z nemovitostí podle nájemní hodnoty, která je stanovována katastrálními úřady. Základem daně je nájemné, které by mohl majitel podle zákona za nemovitost požadovat. V úvahu se bere jak cena čtverečního metru zastavěné plochy, která se místo od místa liší, tak hodnota samotné nemovitosti. Existují lokální přirážky podle využití nemovitosti. Daň se počítá v kombinaci s daní z příjmů - chudý důchodce tak v konečném důsledku zaplatí za obytný dům méně než movitý podnikatel.

Francie – mezi místní daně, jež patří obcím a departamentům, se řadí daň zatěžující vlastnictví nemovitosti. Nemovitosti jsou rozlišeny na zastavěné a nezastavěné, vychází se z průměrné nájemní hodnoty s tím, že generální revize těchto hodnot se provádí každé tři roky. Základem daně je 80 % této hodnoty (rozptyl daňové sazby od 1,69 % do 44,6 % s řadou výjimek zejména v zemědělství). Daň solidarity postihuje majetky větší než 4,7 mil. franků.

Rakousko – existuje vlastnická a kupní daň spojená s nemovitostí (obdobně jako je u nás daň z nemovitostí a daň z převodu nemovitostí). Daň z vlastnictví nemovitosti vychází z jednotné hodnoty nemovitosti (ta byla stanovena již v roce 1974 a od té doby se používá). Z této hodnoty se daň stanovuje ve výši 0,8 % ročně a obce mají možnost v daném rozmezí výši zdanění upravovat (tam, kde je zájem o nemovitosti, je sazba vyšší, tam kde chtějí obce přitáhnout nové poplatníky, je nižší). Při prodeji nemovitostí se platí daň ve výši 3,5 % z kupní ceny nemovitosti (v případě změny vlastnictví mezi členy rodiny je sazba nižší). Reálnost ceny se bere podle průměru cen v daném místě.

doc. JUDr. Hana Marková, CSc., právnická fakulta UK Praha

TOPlist
TOPlist