K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Konkurenceschopnost regionů

Datum: 25. 7. 2000, zdroj: OF 3/2000, rubrika: Regiony

Pojem konkurenceschopnost se obvykle používá ve vztahu k jednotlivým podnikům či osobám a nejčastěji se jím rozumí schopnost subjektu uplatnit svoji nabídku na příslušném trhu. V poslední době se začíná konkurenceschopnost vztahovat i k jednotlivým regionům. Má tento pojem stejný obsah, lze jej měřit, které hlavní faktory jej ovlivňují? To jsou otázky, na které se pokusíme nalézt odpověď.

Především je nutno vymezit příslušný komoditní trh, na kterém regiony uplatňují svoji nabídku. Tento trh je dán jednak souborem firemních či státních investic, pro které příslušný investor hledá optimální prostorové umístění. Dále je to soubor potenciálních migrantů, kteří zvažují své přestěhování do nové lokality. Schopnost regionální konkurence se potom dá definovat buď ve vztahu k firmám nebo k občanům.

V prvním případě to znamená nabídnout firmám takové podmínky pro podnikání, které příznivě ovlivní jejich výsledky. Ve druhém pak jde o schopnost regionů nabídnout občanům takové životní a pracovní podmínky, které budou znamenat zlepšení jejich situace. Obě tato vymezení je však nutno považovat za dvě součásti jedné odpovědi. Vazba je dána závislostí mezi prostorovým rozmístěním obyvatelstva jako nositele pracovní síly a firmami, které tuto pracovní sílu využívají. Do vzájemných konkurenčních vztahů vstupují pouze regiony se srovnatelnými podmínkami.

Podmínky a výsledky

Nicméně existuje podstatný rozdíl mezi firemní a personální konkurencí na jedné straně a regionální konkurencí na straně druhé. Jestliže u firemní či personální konkurence může být pouze jeden vítěz, u regionální konkurence tento vztah nemá zdaleka tak přímočarou a jednoznačnou podobu. Jestliže si firma vybere pro svoji lokalizaci určitý region, pozitivní efekty se mohou šířit i do regionů ostatních.

Konkurenceschopnost regionů lze měřit nebo vyjadřovat dvěma základními způsoby. První spočívá v kvantitativním a kvalitativním popisu jednotlivých součástí a jejich vyhodnocení (technická infrastruktura, dostupnost vhodných ploch nebo budov, kvalifikace a mzdová náročnost, fungování veřejného sektoru, bezpečnost, kvalita životního prostředí, občanská vybavenost).

Druhou možností je měřit důsledky, tedy ekonomickou úroveň regionu souhrnem ukazatelů (úrovní hrubého domácího produktu, daňovou výtěžností, mírou nezaměstnanosti, průměrnými příjmy). Při použití pouze jednoho ze základních ukazatelů se obvykle dostávají odlišné výsledky. V praxi se např. obecně neprosazuje vztah, že čím vyšší HDP na obyvatele, tím nižší nezaměstnanost.

Pro analytické účely je možno ukazatel HDP rozdělit na dílčí faktory, zejména: produktivita práce, míra zaměstnanosti a podíl obyvatel v produktivním věku na celkovém počtu obyvatel.

Aby byl region konkurenceschopný, měl by dosahovat jak vysoké úrovně produktivity práce, tak zaměstnanosti. Obě tyto skutečnosti jsou závislé na nabídce pracovních příležitostí. Mezi produktivitou práce a zaměstnaností existuje velice složitý vztah, který se dá v nejjednodušší podobě interpretovat jako vztah nepřímo úměrný, tedy čím vyšší produktivita, tím nižší zaměstnanost. Tento vztah se do určité míry prosazuje na úrovni firem, nicméně není tak jednoznačný na regionální úrovni.

Základní faktory

Na regionální úrovni se nepřímo úměrná vazba mezi produktivitou práce a zaměstnaností prosazuje jednoznačně v krátkodobém časovém horizontu v tom případě, kdy region prochází významnou restrukturalizací. Za této situace dochází k úbytku pracovních příležitostí v tradičních odvětvích a tento úbytek není současně doprovázen tvorbou nových pracovních příležitostí, nahrazujících rušená místa. Z dlouhodobého hlediska by se však měl prosadit vztah přímo úměrný. Regiony, které vykazují rostoucí produktivitu práce většinou přitahují další investory, dochází tudíž k čistému přírůstku pracovních míst a tím i k růstu zaměstnanosti.

Meziregionální rozdíly v dosahované výši HDP na jednoho obyvatele jsou úzce spojeny zejména se čtyřmi základními faktory:

  1. ekonomickou strukturou vyjádřenou prostřednictvím podílu zaměstnanosti v zemědělství, průmyslu, stavebnictví, tržních službách a netržních službách na celkové zaměstnanosti; (regiony s vysokým HDP se vyznačují vysokým podílem zaměstnanosti v tržních službách a/nebo průmyslu)
  2. rozsahem inovací, který lze měřit počtem přihlášených patentů a vynálezů; (silné regiony vykazují větší inovační aktivitu)
  3. dopravní dostupností regionu, která je měřena indexem okrajovosti zahrnující nejen vliv geografické polohy, ale i rozdíly ve vybavenosti dopravní infrastrukturou; (regiony s nadprůměrným HDP jsou lépe dopravně dosažitelné)
  4. kvalifikací pracovní síly, která je vyjadřována podílem obyvatelstva s dosaženým vysokoškolským, středoškolským a základním vzděláním na celkovém počtu obyvatel věkové skupiny 25--59 let; (ve vyspělých regionech je vykazován větší podíl obyvatelstva s dosaženým vyšším stupněm vzdělání)

Vazba všech faktorů

Tyto čtyři faktory vysvětlují téměř tři čtvrtiny rozdílu v HDP na obyvatele v regionech EU. Nicméně je třeba tyto závěry dokumentů EU interpretovat velice obezřetně, neboť se mohou vyskytovat regiony, které mají příznivou výši HDP, ale jeden nebo více z těchto faktorů dosahuje podprůměrných hodnot. Mnohdy je důležitější vnitřní složení pěti základních sektorů ekonomiky než jejich relativní zastoupení v ekonomické struktuře regionu.

Závislost mezi dosahovanou úrovní HDP a základními faktory, které ji ovlivňují není pouze jednostranná, ale prosazuje se zde naopak závislost obousměrná. Ekonomická struktura podmiňuje dosahovanou výši HDP, na druhou stranu však růst HDP vyvolává poptávku po určitých aktivitách a tím dochází k dalším změnám v ekonomické struktuře. S růstem HDP se například zvyšují i možnosti a zájem o růst kvalifikace pracovních sil.

Kromě toho, že platí oboustranný vliv mezi dílčími faktory a úrovní HDP, prosazuje se také důležitá vzájemná vazba mezi jednotlivými faktory. Změna pouze jednoho faktoru, pokud není doprovázena odpovídající změnou dalších faktorů, nemusí vyvolat žádoucí efekt. Příkladem může být zlepšení dopravní infrastruktury a v důsledku toho i zlepšení dostupnosti regionu. Pokud však nedojde i ke zlepšení ostatních faktorů, dopad na ekonomickou situaci v regionu je pouze časově omezený.

Kvalita místní správy

Vliv zmíněných faktorů nelze v žádném případě přeceňovat. Jejich úroveň je podmíněna celou řadou dalších okolností, které mají nemenší význam. Jedná se například o institucionální faktory, efektivnost fungování místních a regionálních orgánů a podobně. Tyto skutečnosti mohou mít ještě větší vliv než odhadovaných 25 % meziregionálních rozdílů v HDP na obyvatele, které nejsou vysvětleny uváděnými čtyřmi základními faktory. Lze těžko očekávat změny například v ekonomické struktuře, pokud veřejné instituce nepodpoří opatření, která by přitáhla nové investice do regionu.

Analýza může poukázat na základní kroky nutné k růstu HDP, je to však pouze začátek účinné regionální politiky. Důležité je znát, jak má k pozitivním změnám dojít a zda jsou vůbec uskutečnitelné bez současné změny i ostatních faktorů -- dopravní dostupnosti, kvality regionálního trhu práce, efektivnosti veřejného sektoru, a to jak správních orgánů, tak jednotlivých infrastrukturních zařízení, které vytvářejí příznivé či méně příznivé prostředí pro uskutečnění žádoucích změn.

HDP v našich krajích

Jak vypadá konkurenceschopnost regionů v České republice? Pro odpověď na tuto otázku využijeme publikaci Českého statistického úřadu "Regionální hrubý domácí produkt v zemích střední Evropy". Tato publikace kromě toho, že poskytuje velice cenné údaje o meziregionálních rozdílech měřených HDP na obyvatele za NUTS II v zemích střední a východní Evropy a v členských státech EU, obsahuje také datovou přílohu, dokladující vývoj HDP na obyvatele za 14 krajů, jejichž samosprávné orgány by měly začít pracovat od roku 2001. I když časová řada je pouze čtyřletá a končí rokem 1996, je užitečné se těmito daty zabývat.

Tab.: Pořadí krajů podle výše HDP na obyvatele
  1993 1994 1995 1996
Praha 1 1 1 1
Plzeňský 2 2 2 2
Brněnský 3 3 5 4
Karlovarský 4 6 6 7
Budějovický 5 5 7 6
Zlínský 6 7 9 11
Ostravský 7 4 3 3
Ústecký 8 10 4 5
Pardubický 9 9 8 9
Královéhradecký 10 8 10 8
Liberecký 11 11 11 12
Olomoucký 12 12 12 10
Jihlavský 13 13 13 13
Středočeský 14 14 14 14

Na první pohled je patrné výlučné postavení Prahy, která vykazuje téměř dvojnásobně velký objem HDP na obyvatele než ostatní kraje. Jistě není bez zajímavosti, že si tuto pozici udržuje po celé sledované období. Stabilita pořadí se projevuje nejen u krajů, které jsou nejvíce schopné regionálně konkurovat (Praha a Plzeňský kraj), ale i u krajů, které se z tohoto pohledu jeví jako nejslabší (Středočeský a Jihlavský kraj). Jak ukazuje tabulka, ve které je uvedeno sestupné pořadí jednotlivých krajů podle výše HDP na obyvatele, k nejdramatičtějším změnám došlo u čtyř krajů -- u kraje Karlovarského, Zlínského, Ostravského a Ústeckého. Jestliže Ostravskému kraji se podařilo ze sedmého místa v průběhu sledovaných čtyř let postoupit až na místo třetí a kraji Ústeckému z místa osmého na místo páté, potom obdobně rychlý posun, ale bohužel opačným směrem vykázal kraj Karlovarský a kraj Zlínský. Karlovarský kraj se z původně čtvrtého místa propadl na místo sedmé a obdobně Zlínský kraj z místa šestého na místo jedenácté.

Prohloubení rozdílů

Absolutní údaje o výši HDP na obyvatele v jednotlivých krajích dosvědčují potvrzenou skutečnost, že neexistují výrazné mezikrajské rozdíly. Došlo však k jejich prohloubení. Vynecháme Prahu a provedeme srovnání HDP na obyvatele za jednotlivé kraje k průměru. Kraj s nejnižším HDP na obyvatele, Středočeský, dosáhl v roce 1996 pouze 93 % průměrného HDP. Avšak v roce 1993 to bylo 95 %. Plzeňský kraj, který má při vyloučení Prahy nejvyšší HDP na obyvatele, dokázal svůj podíl 119 % v roce 1993 zvýšit na 124 % v roce 1996.

Ve sledovaném období došlo k nárůstu HDP na obyvatele ve všech krajích. Tempo růstu však bylo diferencováno takovým způsobem, že rychlejší tempa vykázaly kraje s vyšším výchozím HDP na obyvatele. Tím došlo k prohloubení rozdílů.

Postupně budovaná regionální statistika jistě umožní i hlubší rozbor tohoto souhrnného ukazatele a následné vybavení zejména krajských orgánů kvalitními analytickými podklady pro řízení vyváženého a udržitelného rozvoje jejich územního obvodu.

Ing. Zdeňka Matoušková, Vysoká škola ekonomická

TOPlist
TOPlist