K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Rozhovor s Ivanem Havlíčkem, místopředsedou Senátu

(Rozhovor s Ivanem Havlíčkem, místopředsedou Senátu, o reformě, menšinách a církvích)

Datum: 7. 7. 2000, zdroj: OF 3/2000, rubrika: Ostatní

Horní komora našeho Parlamentu v dubnu projednávala pět základních zákonů, kterými se uvádí do života reforma veřejné správy. Pouze zákon o okresních úřadech byl vrácen s drobnými pozměňovacími návrhy. Přestože senátní výbory zpracovaly řadu připomínek ke všem předloženým zákonům, legislativní proces umožnil zahájení reformy v praxi. Zákony jsou na světě, tím však práce Parlamentu neskončila.

Zeptali jsme se místopředsedy Senátu Ivana Havlíčka na jeho názor. Anketa v našem internetovém "Deníku veřejné správy" totiž naznačuje, že 35 % respondentů se domnívá, že reforma veřejné správy není dobře připravena, 29 % doporučuje její posun na rok 2002, jen 21 % věří v dobrou připravenost a 15 % dokonce tvrdí, že není vůbec nutná.

  • Co byste řekl k problému, zda reformu zahájit nebo odložit?

Právě skončená 18. schůze Senátu jasně dala najevo politickou vůli neodkládat začátek reformy veřejné správy.

Takový rozsah změn, jako představuje reforma veřejné správy, nebude nikdy připraven do té míry, aby se všichni shodli na tom, že je připraven úplně bezezbytku. To je rozsáhlý krok, dokonce nikdo není schopen dohlédnout všech důsledků, které se v průběhu té reformy odehrají. Musíme být připraveni na to, že budeme muset mnohé opravovat, mnohé dotahovat. Proto si myslím, že odkládání už by dnes nepřineslo nic nového. Spustit reformu je také důležité proto, že ona je jedním z ukazatelů toho, zda naše společnost je už tou společností evropského typu, do které chceme vstoupit. Musíme se pokusit dosáhnout všech atributů evropského společenství co nejdříve, protože čím později do Evropské unie vstoupíme, tím bude vstup tíživější.

  • Hovořil jste o Evropské unii. Případ Matiční ulice byl často v minulosti spojován s naší schopností vstoupit do Evropy. Nedávno Ústavní soud odmítl rozhodnutí Poslanecké sněmovny, která zrušila usnesení samosprávy v této věci. Věnujme se této problematice.

Ano, pohled na uvedenou problematiku je rozdílný u nás a Evropské unii. V jejich zemích se v minulých padesáti letech zabývali otázkou lidských práv, jejich smyslem a tolerancí vůči menšinám velmi podrobně. V České republice, podobně jako v ostatních zemích tzv. východního bloku, tato debata neprobíhala. Byla překryta jakýmsi ideologickým klišé a my se dostáváme do situace, kdy máme zpoždění, nějakých čtyřicet padesát let. A to je znát. Zaznívají dokonce názory, že Romové nepracují a nikdy pracovat nebudou. To ale není pravda. Je řada Romů, kteří jsou v zaměstnání, pracují a jsou velmi zdatnými pracovníky. Zjednodušování a "házení všech do jednoho pytle" je přece nespravedlivé. A tento automatický signál nesprávného hodnocení nemáme dosud dostatečně zabudován v našem jednání. A jestliže chceme vstoupit mezi země, kde tyto otázky jsou jednoznačně vyřešeny, musíme podobně jako je tomu v ekonomice, zrychleným tempem se dostat na jejich úroveň.

  • Co by se pro řešení této otázky mělo dělat na centrální úrovni, na úrovni obcí a měst, a co by pro to měli udělat samotní Romové?

Já začnu od konce. Není málo Romů, kteří určitým způsobem vynikli, kteří jsou velmi integrovaní do většinové společnosti, jsou úspěšní. Každý kdo se s nimi setká, říká, že proti těmto lidem nic nemá. Většina těchto Romů je plně spokojená a nemá potřebu jít mezi ostatní a pomáhat jim. Bude složitý proces vychovat určitou vrstvu samotných Romů, kteří se ujmou této potřebné práce.

  • Je však velká skupina Romů, kteří jsou bez práce, žijí z podpory a často bydlí velmi špatně.

Tito lidé potřebují motivaci. Oni vědí, že mají malou šanci na zlepšení, proto potřebují určitým způsobem povzbudit, dodat kuráž. Například, aby své děti posílali do školy, v tom je jejich budoucnost. Stále o té věci přemýšlím, měli bychom těmto lidem nabídnout byť malý, ale přece jenom úspěch.

Myslím si, že v krátkodobém výhledu nemůže klíčovou roli sehrát vláda. Ta samozřejmě musí vytvářet dlouhodobé, plošné programy, velmi široce pojaté. Vláda se nemůže zabývat individuálním přístupem, to je místo pro obce a jejich zastupitelstva. V každé obci se mohou najít nějaké možnosti, které drobným způsobem, při určité aktivitě vytvoří romským spoluobčanům lepší podmínky.

  • Máte nějaký konkrétní příklad?

Jako jeden z příkladů mě napadá zainteresovat nezaměstnané Romy, aby s pomocí obce vylepšili byty ve kterých bydlí. A odvedli určité renovační, adaptační práce. Jsem dokonce přesvědčen, že pokud by se to povedlo, obyvatelé těchto domů se potom ke své vlastní práci budou chovat s určitou šetrností.

  • To je případ, pro menší sídla, kde žije několik romských rodin. Takový individuelní přístup se může setkat s poměrně vysokým úspěchem. Jak ale postupovat ve větších městech nebo velkoměstech, kde problém začíná nabývat masovější charakter?

Kdybych na tuto otázku uměl beze zbytku odpovědět, tak bych nepochybně potěšil ať již premiéra, další členy vlády i obě komory parlamentu - to je to, co musíme hledat. Není to není lehká úloha a musíme připravovat nové formy přístupu. Problém je přitom stále rozsáhlejší, hlubší a co je nejvážnější, má přirozenou tendenci se horšit. Proto je třeba řešení hledat co nejrychleji.

  • Problém, o kterém jsme mluvili hodně závisí na toleranci pochopení vzájemných vztazích. A to jsou pojmy, vznikající také při řešení otázek víry lidí, práce církvemi, jejich zapojování do společnosti. Jak se díváte na tyto otázky?

Úloha církví je pro evropskou civilizaci nezastupitelná. Koneckonců euroatlantická civilizace vyrostla z morálních základů, zakotvených v bibli. V minulých letech došlo k určitému vytlačení církví z veřejného života. Naneštěstí v této době, kdy by církve mohly ukázat svůj etický morální náboj, dochází někdy k palčivé debatě o majetku, čímž bohužel spíše ztrácejí sympatie. Dneska, ale i v budoucnosti však církve budou hrát významnou roli právě ve zdůrazňování určitého mravního odkazu, který je nosným pilířem života naší společnosti.

  • Stále více obcí se snaží rozvíjet práci s mládeží, řešit sociální otázky, podporovat kulturní aktivity. Myslíte si, že toto je právě prostor, kde by zastupitelstva měla spolupracovat s církvemi?

Určitě ano, ale nejen s církvemi. Také s nejrůznějšími občanskými sdruženími, spolky a starostové a zastupitelé to samozřejmě vědí. V obci, kde fungují hasiči, sportovci, ochránci přírody, tam se vždycky udělá více práce. To jsou ty zárodky občanské společnosti, které jsou nezbytné.

  • Začali jsme reformou veřejné správy, ale hovořili jsme také o nutnosti reformy myšlení, pokud jde o vztahy k menšinám, vztahy mezi lidmi. Co byste řekl na závěr?

Před deseti lety jsme věřili, že jakýmsi mávnutím kouzelného proutku se budeme mít lépe. Dnes všichni vidíme a vnímáme, že nás čeká práce, práce a zase práce. Přeji všem starostům, zastupitelům, i občanům a sobě, aby se nám ta práce dařila, aby jsme cítili, že někam směřuje, abychom se i z těch nejmenších úspěchů dokázali radovat.

Děkuji za rozhovor

Antonín Eliáš

TOPlist
TOPlist