K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Právní postavení starosty

(V jakém rozsahu může starosta rozhodnout samostatně)

Datum: 20. 7. 2001, zdroj: OF 3/2001, rubrika: Legislativa

Delší dobu probíhá diskuse o tom, jaké je právní postavení starosty obce, jakožto činitele, který zastupuje obec navenek. Za jakých podmínek jsou právní jednání starosty pro obec závazná a v jakém rozsahu může starosta v mezích samostatné působnosti obce opravdu samostatně (tzn. bez součinnosti se zastupitelstvem nebo radou) rozhodovat.

O odpověď se pokusil nový zákon o obcích (zákon č.128/2000 Sb.), ne ve všech případech je to však odpověď jednoznačná. Pokusme se tedy postavení starosty z uvedeného hlediska rozebrat.

Nový zákon o obcích obsahuje ustanovení, stejně jako zákon předchozí, podle něhož starosta zastupuje obec navenek (§ 103 odst. 1, věta první). Novinkou je však výslovně vyjádřená zásada, že úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, může starosta provést jen po předchozím schválení těchto orgánů. Jinak jsou tyto právní úkony od počátku neplatné. Zákonodárce zdůrazňuje ochranu práv obce, a to především ochranu jejího majetku, když nedostatek potřebného souhlasu zastupitelstva nebo rady postihuje sankcí neplatnosti právního úkonu.

I přes tento významný posun v právní úpravě není nicméně z textu zákona úplně zřejmé, zda a v jakém rozsahu, v jakých záležitostech může starosta sám činit právní úkony (tzn. bez předchozího souhlasu zastupitelstva obce nebo rady obce) a obec tím v právních vztazích zavazovat.

Nutný souhlas orgánů

Ze znění  § 103 odst. 1 zákona o obcích vyplývá, že zákon počítá i s existencí takových právních úkonů, které předchozí souhlas zastupitelstva obce nebo rady obce nevyžadují. Kdyby tomu tak být nemělo a předchozímu souhlasu zastupitelstva nebo rady měly podléhat všechny právní úkony, zvolil by zákonodárce např. formulaci "právní úkony může starosta obce činit jen po předchozím schválení zastupitelstvem nebo radou obce", z čehož by bylo jasné, že se tím míní veškeré právní úkony.

Existuje tedy okruh takových právních úkonů, které může starosta činit sám (bez předchozího schválení zastupitelstva nebo rady), aniž by takto provedené úkony byly stiženy sankcí neplatnosti. Z čeho lze tedy vyčíst okruh těchto právních úkonů? Odpověď nalezneme v těch ustanoveních, která obsahují úkony, jež ve smyslu  § 103 odst. 1 takového schválení naopak vyžadují.

Pravomoc zastupitelstva obce a rady obce je vymezena především v  §§84, 85 (zastupitelstvo obce) a v § 102 odst. 2 (rada obce). S ohledem na obsah pojmu "právní úkony" ( § 34 občanského zákoníku) je zřejmé, že jde především o právní úkony majetkové povahy. Je tedy jasné, že starosta obce bude potřebovat předchozí souhlas zastupitelstva nebo rady obce v případě všech úkonů , které jsou podle zákona těmto orgánům vyhrazeny (§ 84 a 85, resp.  §102 odst. 2).

Výjimku tvoří obce, kde se rada obce nevolí, a kde její funkci plní právě starosta. V těchto obcích pochopitelně předchozí souhlas rady s úkony podle §102 odst. 2 nepřipadá v úvahu a starosta je činí samostatně. I z tohoto pravidla však činí zákon výjimku, když zastupitelstvu vyhrazuje k rozhodování na úkor starosty ještě další kompetence svěřené jinak radě (§ 102 odst. 4).

Rozhodnutí rady

Okruh úkonů, k nimž starosta nepotřebuje předchozího souhlasu rady (jak ovšem uvidíme dále, jen za určitých okolností), vyplývá z §102 odst. 3. Podle tohoto ustanovení "rozhoduje rada obce v ostatních záležitostech patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo".

Dikce tohoto ustanovení není zcela jednoznačná. Ve srovnání s dikcí obdobného ustanovení předchozího zákona (§ 45 písm. p) zákona č.367/1990 Sb. ) jde o znění poněkud přísnější. Ani tak z něj však nelze činit závěr, že by v oněch "ostatních záležitostech patřících do samostatné působnosti obce" mohla a musela rozhodovat jen rada obce a neměla možnost rozhodování o nich v konkrétních případech přenést na jiné orgány obce, tzn. především na starostu.

Nahlédneme-li do zákona o krajích, nalezneme ustanovení (§ 66), které připouští možnost, aby rada nebo zastupitelstvo delegovaly své kompetence na jiný orgán, a to buď na krajský úřad nebo na hejtmana, který, stejně jako starosta v případě obce, zastupuje kraj navenek a vykonává úkoly v samostatné působnosti, pokud jsou mu svěřeny zastupitelstvem kraje nebo radou kraje nebo pokud tak stanoví zákon. Není důvodu domnívat se, že by tomu mělo být v případě obce a starosty jinak, když to zákon o obcí výslovně nevylučuje.

Bude tedy záležet na rozhodnutí rady obce zda a v jakém rozsahu svěří starostovi, popř. obecnímu úřadu rozhodování o oněch "ostatních záležitostech patřících do samostatné působnosti obce".

Veřejné zakázky

Rozhodnutí rady obce o tom, že deleguje na starostu rozhodování (některých) "ostatních záležitostí v samostatné působnosti obce", musí být v každém případě výslovné. Rada obce ve svém usnesení, kterým starostu pověří prováděním těchto úkolů, musí přesně vypočítat, co a v jakém rozsahu starostovi svěřuje, čímž se zároveň předejde pozdějším sporům.

Typickým příkladem takových "ostatních záležitostí v samostatné působnosti obce", které rada obce může na starostu přenést, je rozhodování o veřejných zakázkách. Rozhodování o veřejných zakázkách není podle zákona o obcích vyhrazeno ani zastupitelstvu (to si je ovšem může na základě § 84 odst. 4 zákona samo svým usnesením vyhradit) ani radě. Zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek vychází z toho, že veřejnou zakázkou je v případě územního samosprávného celku každá zakázka financovaná z jeho rozpočtu bez ohledu na výši. Podle § 2 písm. a) zákona o zadávání veřejných zakázek se veřejnou zakázkou rozumí úplatná smlouva uzavřená mezi zadavatelem a vybraným uchazečem, jejímž předmětem jsou dodávky, provedení prací nebo poskytování služeb. Výše zakázky má tak význam jen pro určení způsobu zadávání.

Veřejnou zakázkou je tak jakákoliv "úplatná smlouva" (bez ohledu na to, je-li uzavřena písemně či nikoliv), byť by plnění z ní plynoucí bylo jen v řádu tisícikorun nebo stokorun. Bylo by pro činnost rady obce jistě velmi těžkopádné, pokud by měla na základě § 102 odst. 3 zákona o obcích o každé takové položce rozhodovat. Bývá proto pravidlem, že rozhodování o těchto věcech (peněžní výdaje malého rozsahu) je v určitém rozsahu svěřováno starostovi nebo též obecnímu úřadu. Bude záležet jen na uvážení rady, do jaké výše veřejné zakázky rozhodování o ní deleguje na jiné orgány obce.

Závěr

Lze tedy uzavřít konstatováním, že ani nový zákon o obcích nevylučuje, aby starosta v určitých případech sám obec zavazoval v právních vztazích a činil některé právní úkony v samostatné působnosti bez předchozího souhlasu rady obce, aniž by to mělo za následek jejich neplatnost. Rozsah takového oprávnění starosty bude však u každé obce jiný a bude záviset na znění usnesení rady obce, která k tomu starostu zmocní.

JUDr. Josef Vedral, PhD.

TOPlist
TOPlist